Okáč jílkový
Lopinga achine
Okáč jílkový, nenápadný druh denního motýla z čeledi babočkovitých, byl ještě počátkem 20. století rozšířen ve většině nížinných lesů České republiky. V současné době přežívá již pouze ve dvou oblastech. Příčinou téměř úplného vymizení je především změna v lesním hospodaření.
Okáč jílkový je obyvatelem řídkých, dostatečně světlých, listnatých lesů s volným bylinným patrem a s převahou trav a ostřic. Takové podmínky dříve často nacházel v lesích s pastvou dobytka nebo ve zmlazeném pařezinovém lese. Nevyhovují mu naopak rozsáhlé lesní paseky, kde půda silně vysychá. Housenky ke zdárnému vývoji potřebují slunce, současně však nesmí na přímém slunci jejich živné rostliny, ostřice, uschnout. Nevyhovují mu ani příliš tmavé, hustě vysázené porosty. V průběhu roku má okáč jílkový jedinou generaci potomků. Dospělci létají od konce května do začátku července. Samice kladou přes sto vajíček jednotlivě na rostliny v polostínu. Za dva až tři týdny se líhnou housenky, které se krmí listy, na podzim slezou k zemi a přezimují u kořenů. Na jaře pokračují v žíru, v květnu se zakuklí a po zhruba 16 dnech se líhnou dospělci.
V současnosti se v ČR vyskytuje pouze ve dvou oblastech na Moravě, na Hodonínsku a na Hlučínsku. Okáč jílkový je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy dle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb., v platném znění, i dle Červeného seznamu bezobratlých ČR.
Pokles populace způsobily především změny lesního hospodaření. Dlouhodobě dochází k proměně původně listnatých lesů na jehličnaté, s hustou výsadbou a plošným kácením. Vznikají tak buď příliš tmavé porosty, nebo rozsáhlé paseky, které jsou pro okáče nevhodné. Nepříznivé je i prostředí s neodklizenými zbytky po těžbě, kde nemohou vyrůst živné rostliny.
Foto: Zdeněk Hanč