Nahoru

Sýček obecný

Autor snímku: Václav Hlaváč

Athene noctua

Sýček obecný, neodmyslitelný průvodce řecké bohyně Pallas Athény, je součástí lidské historie a kultury od nepaměti. Avšak úzké sepětí s lidskou kulturou či hospodařením může být pro každý živočišný druh velmi ošidné.

Zatímco starověcí Řekové sýčka uctívali, staří Egypťané či Slované považovali sýčky za ptáky zlověstné a nečisté. Na jedné straně, či spíše v zemi oliv a boha Dia, byl sýček symbolem moudrosti a vzdělanosti, na straně druhé, respektive o pár set kilometrů dále, lidé přisoudili sýčkům zcela opačnou roli. Tato drobná sovička se stala poslem špatných zpráv, neštěstí či dokonce smrti. Vžitost této pověry dokládají i verše Jiřího Wolkera z básně Nevěrná ze sbírky Těžká hodina:

Dvě noci plakala, dvě noci klečela,

Třetí noc sýčka u oken slyšela.

Letěl a zasykal jí zrovna nad srdcem

a v tom srdci zemřel ten, kdo byl dříve v něm.

Báseň Nevěrná byla vydána v roce 1922. V té době sýčci v každé vesnici proháněli vrabce, voláním „půjď“ si obhajovali svá teritoria, z hlavatých vrb a sadů sledovali rodící se Československo a jejich mláďata dostávala z všudypřítomných pastvin kobylky, cvrčky a žížaly, co jejich hrdlo ráčilo. Početnost sýčků se tehdy - na území dnešní ČR - pohybovala v řádech tisíců jedinců a tento druh byl naší nejpočetnější sovou.  

A nyní, přibližně o sto let později, ve většině vesnic nahrávka hlasu sýčka vyprovokuje štěkot psů, kteří tím bázlivě reagují na zcela neznámý zvuk. Zbývající sýčci trosečníci zpoza komínů nebo vikýřů domů sledují instalaci nových sudů na vodu, které jsou pro ně naprosto zbytečnou smrtící pastí a bohužel ne jedinou. Krkolomné shánění potravy jak pro ně samé, tak pro jejich mláďata, je nedílnou součástí jejich boje o přežití. Současná početnost sýčků na celém našem území stěží přesahuje sto párů.

Sýček obecný, stejně jako celá řada dalších druhů zemědělské krajiny, rychle a dramaticky mizí z našeho území. Proto byl pro tento druh připraven záchranný program, jehož cílem je, abychom zkusili napravit to, co „díky“ nám, lidem, přivedlo tento občas komický, občas „partnersky“ něžný, občas nesmiřitelně lovící, ale vždy nezapomenutelný druh na pokraj vyhynutí.


 

Mapa výskytu